Z historie Hojné Vody

 


 

Založení a sláva Hojné Vody


Nedaleko Nových Hradů v sedle mezi horami Vysokou a Kraví se malebně rozkládá Hojná Voda, kdysi známé, dnes znovu objevované letovisko. Je to půvabný kout naší vlasti, jen málo navštěvovaný turisty. Mohutná pole balvanů a prudké strže se střídají s tichými travnatými cestami, hluboké lesy se širými výhledy.

V místech, kde je dnes Hojná Voda, stávala v dávných dobách osada, která se jmenovala Lugek, což se staroněmčině znamenalo Výhled. Později vesnice zpustla a byla opuštěna. Roku 1553 místo znovu ožívá. Toho roku sem přivádí Vilém z Rožmberka 26 usedlíků - dřevařů - a nová vesnice dostává jméno Vilémova Hora.

Podle pověsti z roku 1556 si vyléčil jeden dřevorubec ránu na noze koupáním ve studánce, nad kterou byl obraz sv. Anny. Pověst se rychle rozšířila a pomohla k pozdějšímu rychlému rozkvětu obce. Již v roce 1564 je v novohradském archívu zmínka o léčivém zřídlu "Dobrá voda na Vilémově Hoře". Nad studánkou pak byla postavena kaplička.

Současník Petra Voka kronikář Václav Březan píše v letopise Život pana Viléma z Rožmberka: "Toho roku 1564 na panství novohradském nad Stropnicí k pomezí rakouskému voda zdravá, jež podnes slove Dobrá voda, se zjevila, kterou mnoho lidí se zhojilo, kdež domové stavěti se počali a slove ta hora Vilémova Hora. Jakú moc táž voda jmá, obzvláště tištěný patent o ví vydán". A na jiném místě uvádí: "Toho roku 1567 zvlášť měsíce máje, na Vilémově Hoře, jinak u Dobré vody, noví domové pro pohodlí, kteříš by tu z přespolních mýti se chtěli, stavěni, to dílo řídiv hejtman novohradský Vojtěch Hultzšpoler."

Za hojivou vodou přichází nejen mnoho prostých lidí, ale i vznešení hosté jako španělský vyslanec u dvora Rudolfa II. generál Octavio Spinola nebo Jan ze Zriny, syn vítěze nad Turky Mikuláše Zrinského.

Dvakrát se tu léčil i Petr Vok. Březan o tom píše: "Toho měsíce junií pan Petr Vok byl se myl u Dobré vody na panství novohradském. Jistá mu byla dieta vyměřena od doktora, kterak při té lázni chovati se měl a co přijímati. A tak nabyv zdraví zase na počátku měsíce julií na Bechyni se vrátil". To bylo roku 1577. Na jiném místě čteme, že: "... 28. augustií 1597 ve čtvrtek po sv. Bartoloměji pan vladař řáčil z Krumlova vyjeti k Dobré vodě na Stropnicí na panství novohradském a tam až do středy po Narození Panny Marie zůstati a omývati se ráčil. Protráveno tam 212 kop 45 grošů míšeňské měny."

Vilémova Hora z těchto návštěv bohatne, roste a roku 1592 získává městské výsady a znak Jednorožce, který skáče přes dva prameny. V té době zde již pracuje i skelná huť, ve které je zaměstnáno 22 sklářů.

Po smrti Petra Voka přechází novohradské panství do majetku Švamberků a po bitvě na Bílé Hoře je získávají Buquoyové. Českobratrský kostelík mění na farní katolický kostel a Vilémovu Horu přejmenovávají na Heilbrunn. České jméno Hojná Voda dal František Palacký. Slova "hojná" užil ve významu hojivá. Poprvé se objevuje roku 1854.

 

Velká konkurence


Koncem 17. a začátkem 18.století rostou po vlastech českých jako houby po dešti barokní kostely stavěné pobělohorskou šlechtou, která za100 let svého panství zbohatla. Šlechtici se předstihují v nádheře staveb i vnitřního zařízení. Také novohradští Buquoyové nechtějí zůstat pozadu. Peněz měli dost a tak bylo třeba najít jen vhodné místo, případně i malý zázrak. Místo bylo vyhlédnuto na severním svahu Kraví hory a ani zázrak nenechal na sebe dlouho čekat. Pověst praví, že dne 4. října 1701 měl jakýsi Matěj Eggda z Chlupaté Vsi zjevení Panny Marie v místech, kde od roku 1642 stávala kaplička.


Kostel byl postaven v létech 1708 - 1715. Je to barokní stavba citlivě zasazená do přírodního prostředí. Má široké, bohatě členité průčelí se dvěma věžemi po stranách. Nad osmibokou lodí se tyčí kopule. Dvoustranné schodiště vede k hlavnímu vchodu.

O tom, kdo toto dílo postavil, se prameny rozcházení. Jedny uvádějí jméno známého barokního stavitele Jana Santiniho, podle druhých to byl vídeňský stavitel Jorme, který snad pracoval podle návrhů Dientzenhoferových.

Vnitřek svatyně zdobí bohaté malby a štuky, na stropě freska Loretánská litanie. Výzdobu provedl Giakomo Borgan z Janova. Nad vchodem jsou znaky Buquoyů a Černínů.

Postavením kostela na Dobré Vodě končí sláva Hojné Vody, Lidová tvořivost chudého kostelíka nemohla konkurovat perle vrcholného baroka. Na zázračný pramen "U sv. Anny" se rychle zapomnělo a zázračnou se stala voda ze dvou kašniček před novým kostelem.

Kolem kostela vznikla a rychle se rozrůstala nová obec nazvaná Brunnel - Dobrá Voda. Stala se brzy proslulým poutním místem a cílem četných procesí z Čech a Rakouska. Koncem 16. století sem přicházelo na 60 000 poutníků ročně.

Tehdy začala v okolních vesnicích domácká výroba svatých obrázků, malovaných jednoduchým způsobem přímo na skle. Časem se tak rozrostla, že v 19. století byly obrázky z Novohradských hor vyváženy skoro do celého světa. Hlavními odběrateli bylo Portugalsko, Španělsko, Jižní Amerika a Ukrajina. Obrázky malovali sklářští dělníci se svými rodinami. Kupovali na ně odpad tabulového skla. Vyráběli je sériově podle předloh jednoduchých obrazů, tisků, rytin, zřídka zpaměti.

Předloha se položila na sklo a nejdříve se obkreslila kontura. Pak se postupně vyplňovaly barevné plochy, nakonec pozadí. Používali hlinek, které rozdělávali bílkem z vajec.

K zázračnosti pramene se vztahuje několik novějších legend. Zajímavé je, že na Matěje Eggu se úplně zapomnělo. Místo něj nastupuje atraktivnější malá pasačka, které se zjevila Panna Maria a beze slova ukázala na pramen a pak na oči. Odtud víra, že voda z vývěru léčí oční choroby.

O kostel na Hojné Vodě ztratili Buquoyové zájem a byl udržován jen z místních zdrojů. Dnes patří kostelík minulosti. Nevydržel nedostatek údržby a musel být v šedesátých letech stržen.

 

Z dobrovodské školy:


Ve škole na Dobré Vodě se pěstovala i hudba. Zasloužily se o to čtyři generace kantorské rodiny Zellerů: Jan Alexandr, Karel Josef, Ignác Antonín a Josef. Z otce na syna, vnuka a pravnuka přecházela péče o školní dítky v létech 1739 až 1845. Mezi 56 žáky, které Ignác vyučil hudbě, je i jistý Jakub Strauss, učitel v Tragweinu v Horních Rakousích. Není známo, zda patří do rodiny skladatelů slavných valčíků, ale je jisté, že dobrovodští Zellerové byli přímými předky autora známé opery Ptáčník.

 

Z farní kroniky:

 

"Dne 1. srpna 1841 odpoledne o čtvrté hodině ze zataženého nebe přímo bleskem zasažena byla šindelová věž západní. Vznikl požár. Blesk odrazil se od postříbřeného sv. Ducha nad hlavním oltářem, přeskočil na věnec pod obrazem Marie Trost, který zapálil, dále skočil na zlacený a postříbřený rám a přeskočil do dlažby kostela, kde zanechal díru v zemi".

Nový obraz byl zavěšen 3. července 1842. Byl malován v Krumlově. Malíř se přizpůsobil i požadavku doby a namaloval podle nových představ Madonu s líbezným úsměvem a v nádherném šatě.

V době založení kostela existovala malá poustevna při osadě Klein Rinsiedel u staré cesty na Hojnou Vodu. Cesta zde odbočovala z nynější trasy vlevo a vedla od poustevny širokým obloukem kolem domku č. 105 ke středu obce a u domu č. 2 se stáčela na tržiště. Nová silnice je z roku 1836.

Vpravo od kostela stávala rozsáhlá budova zvaná rezidence, postavená současně s kostelem. Sloužila k ubytování řeholníků, kněží a bohatších poutníků. Již v r. 1721 byla vybavena lázněmi.

Roku 1898 měla Dobrá Voda 106 domů a 550 obyvatel a předstihla Hojnou Vodu.

 

Voda a vzduch


Uplynula čtyři staletí od založení Hojné Vody. Co všechno se za tu dobu změnilo. Přecházely války, hřměly revoluce, hroutily se říše a padaly trůny. Ale studánka "U sv. Anny" zůstala stejná a vydává stále hojné množství dobré vody.

Z kroniky Johanna Sommera Das Konigreich Bohmen, vydané v Praze r. 1941 se dovídáme, že v r. 1840 měla Hojná Voda 83 domy s 529 obyvateli, kostel, školu a špitál, a že zde dříve u železitého pramene, podle kterého je místo nazváno, stával lázeňský dům. Z této informace pak pravděpodobně přejímali autoři starších turistických průvodců, kteří píší o železité vodě. V roce 1964 zkoumal vzorky vody Výzkumný ústav pro balneologii v Mariánských Lázních a ukázalo se, že jde o čistou pitnou vodu bez přítomnosti železa.

Usedlíci tvrdí, že zdejší voda je radioaktivní. Není, i když je to vytištěno ve všech nových průvodních i v novinových článcích o Hojné Vodě, které se čas od času v tisku objevují. V roce 1970 byly zaslány vzorky vody do Výzkumného ústavu radiologického v Praze. Výsledek podepsaný ještě akademikem Františkem Běhounkem byl ten, že nebyla zjištěna ani stopa radioaktivity. Tak tedy je jisté, že naše voda není ani železitá, ani radioaktivní. Nevěříme ani, že je zázračná. Ale nebudeme se proto rmoutit. Hlavní je, že je to voda dobrá, ba výborná a i to dnes už hodně znamená.

Léčivý je však na Hojné Vodě vzduch. Skoro stále zde fouká čerstvý vítr, který dovede - hlavně na podzim - zesílit v pořádnou vichřici. Bývá i v létě chladný. Říká se proto, že k nám vane přes dunajské údolí přímo z Alp. A tomu je možno věřit. Jisté je, že lidé a zvláště děti trpící dýchacími potížemi nalézají v Novohradských horách úlevu a vyléčení.

 

Hojná Voda je v nadmořské výšce 790 m.


Průměrná roční teplota v Novohradských horách je 4,3 oC.


Srážek tu za rok spadne průměrně 770mm.

 

 

Dávná minulost


Poměrně husté zalesnění východního okraje Šumavy mělo vliv na pomalejší průběh a nižší hustotu osidlování této nejjižnější části Čech. V pravěku tu bylo pravděpodobně liduprázdno a teprve ve druhé polovině prvního tisíciletí sem zasahovala slovanská sídla.

A v těch nejstarších dobách vedla již údolím pod Hojnou Vodou důležitá stezka zvaná "Via Bohemika", která spojovala Vitorazsko s Doudlebskem. Podél ní byly zbudovány ochranné tvrze v místech dnešních Šejb, Stropnice a Svéboh.

Vitoraz založil Vitorad v první polovině 9. století. Byl to jeden ze 14 českých lechů pokřtěných v Řezně roku 845. Nejstarší písemný záznam je v análech fuldských, kde ve zprávě o Porážce Franků knížetem Rostislavem je uvedeno místo jedné bitvy "civitas Vistrochi". Údolí Doudlebů a Vitorazsko patřilo na konci 10. století pod vliv mocného roku Slavníkovců. Pro jeho velkou vzdálenost od slvníkovského centra Libice na Poděbradsku spravoval je hejtman hradu v Doudlebech. Když roku 995 byli Slavníkovci v rozhodném zápase o sjednocení země vyvražděni, strhli vládu v Čechách do svých rukou Přemyslovci a tak území při jižní zemské hranici přešlo do jejich majetku. Odlehlý a řídce zalidněný kraj nemohl přinášet českým knížatům větší užitek, a proto se jej nesnažili udržet ve své moci. Kníže Bedřich postoupil roku 1185 jeho jihovýchodní cíp - Vitorazsko a přilehlý les mezi řekami Lužnicí a Stropnicí - v léno rakouskému šlechtici Hadmaru z Kuenringu, a tak se tato oblast stala součástí Rakouska.

Roku 1173 vzdal se Vladislav II. trůnu ve prospěch svého syna, výše zmíněného Bedřicha. Ale podle zákona stařešinského si nároky na knížecí stolec činil Soběslav II. Spor byl řešen bojem, do kterého zasáhl i německý císař Fridrich Barbarosa, kterému, stejně jako jeho předchůdcům i následovníkům, přišly spory mezi Přemyslovci vždy vhod.

V bitvě u Prahy (v místech, kde je dnes ulice Na bojišti a ze Švejka známý hostinec U kalicha) zvítězil Bedřich a za vojenskou pomoc dal roku 1179 část Jihočeského hvozdu Vítkovi z Prčic (+1194).

Vítek měl pět synů, do znaku si dal pětilistou růži a stal se zakladatelem rodu Rožmberků,jehož poslední vladaři o 400 let později silně ovlivnili dění na Hojné Vodě.

Jako první známý držitel Nových Hradů vystupuje od roku 1279 další Vítkovec Ojíř, syn Vítka z Klokot. Ojířův syn Smil se oženil s Kunhutou z Kuenringu, která mu přinesla věnem kus území nad řekou Stropnicí. Tak byla tato malá část Vizorazska získána zpět pro Čechy. Dík tomuto sňatku není dnes Hojná Voda v Rakousku, ale v Čechách.

Sklo


Dostatek surovin a zároveň i laciné topivo v rozsáhlých lesích, které se před staletími jinak nedalo zužitkovat ani zpeněžit, se staly základem sklářské výroby na Novohradsku.

V novohradském urbáři se již roku 1553 uvádí skelná huť pod Vilémovou horou (dnešní Staré Hutě), která měla "8 píšťal". Osada vzniklá kolem huti měla roku 1598 14 usedlíků.

Sklárny potřebovaly velké množství dřeva, které se těžilo v okolních lesích. Dřevo se muselo dovážet stále větších vzdáleností a doprava prodražovala výrobu. Proto, když okolní lesy byly již vyčerpány, bylo výhodnější huť zrušit a vystavět jinde novou.

Růst sklářské výroby se nepříznivě projevil v lesním hospodářství. Aby se zamezilo dalšímu svévolnému ničení lesů vypalováním na popel potřebný k výrobě drasla, byl roku 1754 vydán Tereziánský lesní zákon. Jeho smyslem bylo zamezit nadměrné těžbě dřeva a zavést v lesích rozumné hospodaření. Tím se také vysvětluje časté přemisťování buquoyských hutí do míst, kde těžba ještě odpovídala zákonu.

18. století není sklářské výrobě příznivé. Dovoz laciného olovnatého skla z Anglie způsobuje odbytovou krizi. Feudální vládci se rozhodují pro méně riskantní a výnosnější obchod se dřívím, který se dal v lesním hospodářství lépe řídit. Dochází k omezování a rušení skelných hutí. Novohradští Buquoyové však činí výjimku a sklářství v této kritické době podporují. Zakládají dokonce řadu nových hutí. Největšího věhlasu dosáhly novohradské sklárny v první polovině 19. století.

Bylo vyráběno rubínové sklo a bylo vyváženo do přístavních měst Severního a Baltického moře. Ale nejvíce se proslavilo kamenné sklo hyalitové. Vynalezl je roku 1816 hrabě Jiří František August, vědec, matematik, chemik, filosof a ekonom.

Bylo vyráběno ve sklárně v Jiříkově Údolí. Toto sklo si získalo veliké obliby svými vyjímečnými vlastnostmi, leskem a nepropustností světla. Jen vzácně tímto sklem proniká světelný paprsek a v tom případě je zbarveno kouřově hnědě. Podobalo se spíše drahokamu než sklu. Jeho dekorativnost ještě zvyšovalo pozlacení a broušení. Vedle původního černého hyalitu se vyráběl také hyalit červený a mramorový. Ač je dnešním sklářům známo složení hyalitového skla a jeho technologie zpracování, nepodařilo se již toto sklo vyrobit.

Výrobky zdejších sklářů jsou soustředěny v muzeu v Nových Hradech. Je to jedinečná moderně instalovaná sbírka skla. Na další existenci skláren mělo vliv kromě vyčerpání dřevních zásob v přidělených obvodech i zřízení Buquoyské plavby dřeva, která umožnila lepší zhodnocení dřevní hmoty.

Horní hvozd - plavba dřeva


Rozsáhlé lesy na pomezí Čech a Rakouska byly nejen zásobárnou dřeva, ale i vody. V nejstarších dobách lesy od Pohoří a k Hojné Vodě měly i hojnost zvěře. Žili zde medvědi, rysi a vlci. V létech 1540 až 1600 sloužily lesy hlavně loveckým účelům. Brzy po založení Vilémovy Hory dal zde Vilém z Rožmberka postavit dřevěný lovecký zámeček. Stával v místě dnešního hotelu.

Rozsáhlé hvozdy dávaly tehdy nepříliš početnému obyvatelstvu všestranný užitek - dřevo na stavbu obydlí, krytinu, palivo a na horských loukách se pásl dobytek.

V druhé polovině 16. století přechází šlechta k systému hospodaření ve vlastní režii. Zakládá průmyslové podniky, nejprve pily a sklárny. Později dochází ke kolonizaci málo obydlených oblastí - viz založení Vilémovy Hory.

První částečné měření lesů bylo Rožmberky provedeno již roku 1379. Z novohradského urbáře je zřejmé, že už tehdy byly lesy rozděleny na hájenství. Byly měřeny na míle, lány nebo zvláštní míry převzaté z mysliveckého provozu, jako leče, obchozy a tenata. Po zavedení metrické soustavy v roce 1871 došlo pak postupně ke zpracování map v ha a km2.

S výstavbou velkých měst a průmyslových podniků nastává velká poptávka po dřevní hmotě a potřeba rozšířit a zrychlit její dopravu. Dochází k dopravě dřeva vodními toky, budují se nádrže se soustavou kanálů. Projektantem byl ing. Reimer. Roku 1783 předal dílo, které vybudoval za pouhých pět let. Na stavbu byli povoláni také holandští stavitelé a dělníci, kteří měli se stavbami plavebních kanálů zkušenosti. Tak vznikla osada Starý Holand - měla tři usedlíky, později Nový Holand s osmi rodinami. Roku 1898 měly obě osady 23 domů se 111 obyvateli. V padesátých létech zanikly.

Vodní dílo mělo 5 nádrží a 17 rezervoárových rybníků, také několik hřebel na odchyt plaveného dřeva. Na pohořském potoce a řekách Černé a Malši se ročně plavilo na 30 000m3 dřeva do Budějovic, Prahy, případně až do Hamburku. Plavba byla provozována až do druhé poloviny světové války.

Rybníky zadržovaly potřebnou vodu pro zvyšování hladin na tocích. K regulování potřebného stavu vody byla vypracována vodní škála s časovým diagramem, určujícím dobu a množství vypouštěné vody a časy, kdy tato voda měla dosáhnout jednotlivých vazišť a konečného cíle - plavebního přístavu Červený Dvůr u Českých Budějovic. Zde se palivové dříví skládalo do hranic, vory se převazovaly do větších celků k další přepravě po Vltavě.

Trochu literární historie


Novohradské hory sehrály svou roli i v kulturních dějinách našeho národa a Hojná Voda sešla do literární historie. Sedmnáct roků trávil tady letní měsíce Zikmund Winter. Napsal zde mimo jiné i svůj nejznámější román Mistr Kampanus.

Roku 1935 našel zde Bohumil Šindelář asi 30 lístků popsaných drobným písmem Winterovým. Některé z nich se týkaly právě Kampana. Šindelář nám o tom píše:

"Když jsem v roce 1935 znovu zavítal na Hojnou Vodu, překvapil mne německý učitel Sucka otázkou: "Víte, že u nás býval také profesor Zikmund Winter z Prahy? Zajížděl sem po 17 let na prázdniny a jako penzista zůstal Hojné Vodě věrný. Psal tady své historické spisy - však znáte jeho Kampána. I ten tady vznikl."

Překvapeně jsem se zeptal: "Jak to víte?" "Nu jak - pan profesor tady často o něm mluvil - však se zeptejte pekaře Schachnera, ten vám o něm řekne víc."

Schachner, jako skoro všichni zdejší lidé, toho mnoho nenamluvil. Ano, pan profesor u něho bydlíval, hodně psal, ale co, to neví. A po chvíli dodal: "Máry by vám asi o něm řekla víc. Víte, to je ta, co Wintrům posluhovala." "Kdo je Máry?" "Nu, Groschopová - bydlí tamhle pod Vysokou." Rozběhl jsem se za Groschopovou. Zrovna zvonily zvony na mši v tom bývalém českobratrském kostelíku. Když jsem řekl, proč jsem přišel, Groschopová se zamyslela:

"Je toho moc, co tu pan profesor napsal. Psal od božího rána - v domě ještě všechno spalo a on už seděl pod jabloní a psal."

"Slyšela jste něco o Mistru Kampánovi?"

"O je, toho psal dlouho, myslím asi troje prázdniny. Moc na něj z Prahy pospíchali - však si také na to několikrát zahuboval."

A teď se dobrá ta paní dala do vypravování. Říkala, jak ji pan děkan Farka k Wintrům poslal a že toho nikdy nelitovala. Stala se také tak trochu opatrovnicí Wintrova díla. Hned po prvních prázdninách když se Wintrovi vraceli do Prahy, uklidila písemnosti pana profesora. Shrnula kartičky s rukopisem do jednoho prostěradla a takové malé lístečky s poznámkami do druhého. A všechno to odnesla na půdu. A když pak příští prázdniny se měl pan profesor vrátit, napsal a ona zase všechno snesla dolů a on si to hezky roztřídil.

A tak to chodilo po celých 17 let.

Pak se paní Groschopová vydala se mnou znovu k Schachnerovům hledat, zbylo-li něco z Wintrových písemností na půdě. Našli jsme asi 30 útržků s poznámkami, které jsem si pak šťasten odnášel k večernímu vlaku do Nových Hradů."

Do Novohradských hor přijel Winter poprvé v létě roku 1894 a zůstal jim věrný až do konce života. Přinášely mu oddech do profesorského zaměstnání v Praze, pomáhaly mu uklidňovat chronický katar průdušek, který se změnil v tíživou záduchu, dávaly mu krásu přírody a přátelství s lidmi tohoto horského koutu - i inspiraci k některým postavám jeho díla. Byl to právě zdejší kněz Jakub Farka, pocházející z Todně na Doudlebsku, člověk ryzího charakteru, který byl vzorem pro Witrovu postavu Kampána. Byl po celý ten dlouhý čas Wintrova pobytu na Hojné Vodě spolu s profesorem vídeňské konzervatoře Františkem Bláhou důvěrným přítelem. Tito tři tvořili nerozlučný hojnovodský trojlístek.

Ale i ostatní zdejší lidé měli rádi letního hosta, kterému důvěrně říkali "unser Herr Professor".

Z Hojné Vody vedl Winter se svými přáteli čilou korespondenci. I některé dopisy svědčí o tom, že Kampánus byl zde napsán. Tak v dopise psaném v Hronově 28. srpna 1905 píše Alois Jirásek Wintrovi:

"Milý příteli. Milý Váš lístek došel. Doufám, že před tím můj se neztratil. Četl jsem Vaše lamento. Což by nebylo možné tu kapitolu o řemeslnících poodložit a napsat asi do třech až čtyř čísel Zvonu Kampána? Rais mi onehdy psal a silně touží, abyste Zvon neopouštěl.... Prosím Vás, neodkládejte Kampána zase na rok. Je už loni ohlášen a Zvon musí mít něco většího...."

V posledním čísle literárního měsíčníku Zvon v roce 1904 slibuje redakce, že v příštím roce se čtenáři shledají s pracemi Jiráskovými, Raisovými, Thomayerovými a Wintrovými. A oznámení pokračuje: "Zikmund Winter podle jiných prací koná pro Zvon přípravy k historickému obrazu z doby bělohorské, jehož děj se kupiti bude kolem osoby znamenitého básníka Kampána, profesora hynoucí university pražské...."

Podle toho psal Winter Mistra Kampána na Hojné Vodě v létech 1903 až 1905, protože v prvním čísle z roku 1906 vyšla ve Zvonu jeho první kapitola.

V té době trpí už Winter silně se zhoršující nemocí. Na radu svého žáka profesora Jiřího Brdlíka zajel si v létě 1907 na čas na léčení do alpského Reichenballu, ale už 8. 8. se hlásí Jiráskovi dopisem z Hojné Vody, po které se mu stýskalo a kde vždy pookřál a si odpočinul.

"...Ondy zastavil jsem se nad řádkou Wildeovou: Tragika stáří není v tom, že stárneme, ale že jsme mladí? - Já duševně jsem mladík - tělem, tváří i vlasem děda, a nedivím se, když mladí pokládají takové dědky za zbytečné.... Co robíte? Divadlo? Bratrstvo? Či obé zároveň? Že vás zajímá Kampán, to mi chvála ze všech největší. Kolik je v něm umění nevím, ale že jsem od jeho psaní kolikrát rozčílením utekl, to vím..."

Rok od roku se Wintrův zdravotní stav horšil a ani jeho milované hory už mu nepřinášely citelnou úlevu. Psal odtud v srpnu 1910: "Děkoval mi Šimáček za veselý článek, ale ten bohužel není ještě hotový, já to nějak nemohu trefit. Udělal jsem honem jiný kulturní zajímavý kousek, aby ten pomohl, kdybych onen veselý včas neudělal. Je to mrzuté se mnou, chvíli píšu a už se do mne zakousne taková lenost skoro nevysvětlitelná, že musím jít si na sesli odpočinout. Pořád odpočívám, ač není k tomu vlastně při mé nepatrné práci ani kloudné příčiny. Je to stáří...."

V roce 1911 vyšla ve Zvonu poslední větší Wintrova práce "Kratochvíle panny Filipínky" a rok na to nejel Winter poprvé na Hojnou Vodu, ale přes varování profesora Thomayera do alpských lázní Reichenhallu. A zde 12. června 1912 umírá.

Když přišla zpráva o jeho smrti na Hojnou Vodu, všichni litovali. Prosí lidé z Novohradských hor cítili to, co o něm napsal profesor Thomayer: "....bylť křišťálovým, čistým charakterem a milým, vtipným společníkem. Mohl-li komu v jakékoli potřebě vypomoci, učinil tak s velkou ochotou..."

Zikmunda Wintra pochovali v Praze na Vinohradském hřbitově. Hojnovodští vypravili zvláštní povoz s velikým balvanem z kamenného pole na jeho hrob jako vděk za dobrotu, o kterou se s lidmi horské obce dělil.

V dubnu 1913 zemřel profesor Bláha. Děkan Farka jej doprovodil k věčnému spánku na hojnovodský hřbitůvek pod Kraví horou. A zůstal z trojlístku přátel sám. V roce 1926 odešel na odpočinek do rodné Todně, kde žil ve výměnkářské chalupě při usedlosti Farků. Chodil mezi lid, obcházel zahrady, rouboval, šlechtil stromoví, poučoval. Zemřel 12. prosince 1928 ve věku 82 let. Pochován je v Trhových Svinech.

Z iniciativy Bohumila Šindeláře byla v neděli 13. června 1937 odhalena na domě, kde Wintrovi bydleli, pamětní deska. Dlouho tam však nezůstala. V říjnu 1938 před záborem pohraničí byla odvezena do Trhových Svinů a pozdější pátrání po ní bylo bezvýsledné.

Ani Wintrův domek už neexistuje. Byl zbořen začátkem padesátých let při hromadné asanaci neobydlených domů.

Teď, když Novohradské hory zase ožívají turisty a rekreanty, bylo by dobré všem připomenout, jakou roli sehrály tyto krásné hory i v dějinách našeho písemnictví.

O lidech


První obyvatelé Vilémovy Hory byli Němci. S Vilémem z Rožmberka uzavřeli smlouvu podle německého zákupního práva. Od pořizovatele dostali díly lesa na sdělání dřeva ke stavbě domů a potřebné pozemky. Získali i jisté záruky, privilegia. Sedlákům nebylo upíráno právo vlastnické, ale prodej musel být potvrzen vrchností. Měli i vlastní dvanáctičlenný selský soud. Přítomný úřední zástupce do jednání nezasahoval, pokud nebyl o vyjádření požádán.

Obyvatelstva přibývalo a koncem 19. století žilo na Hojné Vodě a Dobré Vodě již přes tisíc obyvatel, vesměs Němců. Obživu dával les a chov dobytka. Hraběcí velkostatek poskytoval mnoho pracovních příležitostí. V kraji se říkalo: "Kdo se u Buquoye třeba jen plotu drží, je živ."

Na horských loukách byl přes vegetační období vypásán dobytek a na podzim prodáván do Rakouska, méně i do Čech.

Žilo zde mnoho sezónních dělníků, kteří přes léto jezdili na práci do Vídně, ale i do německých oblastí Čech, nejčastěji do Liberce. Byli to hlavně zedníci a pomocní dělníci.

Hojná Voda měla své tržiště, náves, na které bylo před hospodou místo pro stánky cizích trhovců, kramářů. Zde se prodávaly upomínkové předměty, pohlednice, laciný textil a nádobí. V obci byli tři hostince, 2 vinárny, 2 pekaři, 2 řezníci a 4 obchody se smíšeným zbožím. Mezi obyvateli probíhala dělba práce, obchodu a drobného podnikání.

Peníze přinášeli i četní poutníci, letní hosté a dělníci vracející se na zimu domů. S nimi také do vsi přicházely nové zkušenosti, názory a myšlenkové proudy.

Dalším zdrojem výdělku byla domácká výroba nitěných knoflíků, kterou organizovali faktoři. Knoflíky byly dodávány do Vídně a pod značkou "WIENER ZWIRNKOPFE" prodávány dále. Mnoho lidí se živilo malováním svatých obrázků na skle, které byly hledaným zbožím. V zimě se vyrábělo i různé dřevěné nářadí., měchačky, kosiště, hrábě, pletla se březová košťata.

Prohraná válka, státní převrat, hospodářská krize, Hitler, druhá světová válka, odsun z vlasti - víc než dost na jednu generaci.

První světová válka přinesla i sem mnoho strádání, ale německé obyvatelstvo zůstalo plně loajální Domu Habsburskému. Svědčí o tom i tato epizoda. Stoupající drahota a nedostatek materiálu daly podnět k přemýšlení, co s obecními penězi určenými na přestavbu vodovodu. Aby se nic nezmeškalo, rozhodli obecní představitelé roku 1916, že bude postaven vítězný obelisk - Kriegrdenkmal - na oslavu předpokládaného válečného vítězství. Byl odhalen s velkou parádou v čele se slavnostním komitétem a mnoha vlasteneckými projevy. Když pak válka dopadla jinak, byl obelisk použit jako pomník padlých.

28. říjen 1918 způsobil mezi obyvatelstvem velký rozruch. Zdejší Němci byli přesvědčeni, že státní hranice bude upravena podle národnostního osídlení. Jejich politikové rozněcovali naděje, že o připojení k rakouské republice bude pořádán plebiscit. Tyto naděje byly zmařeny 14. září 1919 mírovou smlouvou v Seint Germaine, kde spojenecké mocnosti rozhodly, aby hranice ČSR byly upraveny podle historických hranic Koruny České. A tak hraniční kameny oddělily násilně staletou hospodářskou souvislost této horské oblasti od jejího přirozeného zázemí - Podunají a Vídně.

Druhá světová válka


V místě byly dvě politické strany. Sociální demokracie měla 22 členů, patřili k ní lesní a sezónní dělníci a zedníci.

Starostou obce byl sociální demokrat Muller, místní boháč, který do tohoto rámce moc nezapadá. Patřil mu zájezdní hostinec (dnešní hotel) s velkým hospodářstvím, provozoval povoznictví a hlavním zdrojem jeho bohatství byl velkoobchod dobytkem. Na druhém pólu stála strana křesťansko sociální, později změněná na stranu Henleinovu.

Čechů zde bylo málo. Rodiny příslušníků finanční stráže, listonoš, učitel a školnice české školy. Na Dobré Vodě byl Čech poštmistr a lékař. Střediskem české menšiny byla odbočka Národní jednoty pošumavské ve Stropnici. Pořádala přednášky, divadelní hry, plesy a oslavy státních svátků. Na Hojné Vodě činnost nevyvíjela, výjimkou byla slavnost odhalení pamětní desky Zikmundu Wintrovi v roce 1937.

Ale to už bylo pohraničí velmi neklidné. Mezi Němci sílilo volání "heim ins Reich" a přes zákaz úřadů objevovali se Henleinovci stále častěji v uniformách ordnerů s hákovými kříži na rukávech.

Po odstoupení území nastal zmatek, čeští obyvatelé a židé se stěhovali do vnitrozemí.

8. října 1938 ve 12 hodin 30 minut vpochodovaly říšské jednotky dvěma proudy do Stropnice. Byly obyvatelstvem bouřlivě uvítány. Uvítání bylo zakončeno polní mší a gulášem z polních kuchyní. Státní hranice se posunula až k Rejtě u Trhových Svinů.

Radost z osvobození však brzy skončila a nastaly trampoty. Začalo to vyhlášením pracovní povinnosti a brzy na to Furer volal své vojáky do zbraně. A tak mnoho nadšenců už s menším nadšením nastoupilo do německé armády. Napřed šli mladí, brzy došlo i na ostatní.

Čas plynul a do Heibrunnu přicházely první feldpostkarty a pak i první úmrtní oznámení. Jejich dlouhou řadu zahájil Johann Marouschek, který padl u Vilna. Následovali další a další mrtví. Po válce napočetli na Hojné Vodě 191 žen, 226 dětí a jen 84 mužů - celkem smutná bilance.

Dne 2. května 1945 přišlo do Stropnice velké množství německého vojska. Tábořili zde několik dnů. Pak přišla zpráva, že Rudá armáda postupuje od Velenic. Mezi vojáky nastala panika a úplný rozklad. Všichni spěchali na západ, mnozí v civilních šatech. Sovětská vojska vstoupila do Stropnice 10. května.

Za války byli na lesní práce nasazeni sovětští zajatci. Jejich tábor byl ve Starých Hutích. Pracovali za nelidských podmínek a mnoho jich zde zahynulo.

 

Ze školní kroniky (Osidlování Hojné Vody)


Hojná i Dobrá Voda byly od začátku století vyhledávanými letovisky. Letním hostům přijíždějícím hlavně z Prahy sloužilo 7 hostinců s možností ubytování a četné pokoje v soukromých domech.

Po odsunu Němců zůstalo zde jen 13 německých rodin. Obě místa byla pak částečně doosidlována reemigranty z Maďarska a později z Rumunska. Současně byly obsazovány první rekreační chalupy. V té době vznikla i jakási "Lázeňská společnost" složená hlavně z pražských hostů, která si vytkla za cíl obnovení letoviska.

V roce 1946 byla dána do provozu škola, které se ujímá František Dorovín a od něj se hned dovídáme, že ".... zima 1946 - 47 byla nevídaná. Ohromné sněhové bouře, strašné větry a mrazy způsobily, že lidé nemohli ani vycházet z domů. Závěje byly na mnohých místech až šestimetrové. Spojení s okolím bylo vyloučeno."

V listopadu a v prosinci přišlo do školy 30 dětí maďarských reemigrantů. "Jejich znalosti v jazyce českém nejsou žádné, v jazyce slovenském nepatrné. Morálka, chování a výchova je značně uvolněna."

Maďarští Slováci se však brzy hromadně stěhují na Slovensko a škola ztrácí podstatnou část žactva. Učitel Dorovín odchází na vojnu. Po návratu si v kronice stěžuje: "Žactvo vyniká ve sběru starého papíru, léčivých bylin, kaštanů a makovic, ale je ve stavu negramotného prospívání.... Znalosti základních úkonů početních - velká nula s otazníkem. Z 21 žáků jsou 2 Češi, 2 Bulhaři, 1 Rakušan, 16 rumunských Slováků. Obyvatelstvo se oproti roku 1949 co do počtu zmenšilo následkem propuštění finanční stráže a odchodu Čechů a Slováků za vhodnějším zaměstnáním - do civilizace. Jelikož byla Hojná Voda s okolím pojata do zakázaného pohraničního pásma, je již pouhé pomyšlení, že by se mohla stát opět rekreačním místem, ponurým snem o marnosti...."

Tak se zde projevil zákon na ochranu hranic. Podle něj pak bylo na Hojné Vodě a Dobré Vodě zbořeno přes 100 neobydlených chátrajících domů.

Ale v roce 1957 je Hojná Voda vyňata ze zakázaného pásma. Je zde zřízen první rekreační objekt a místní restaurace je přeměněna na hotel. Další chalupy jsou obsazovány rekreanty a Hojná Voda pomalu oživuje novým ruchem. Dorovínův "ponurý sen o marnosti" přece jen nedošel naplnění.

 

Novohradské hory


Novohradské hory jsou co do výšky šesté pohoří v Čechách. Zeměpisně patří k Jihočeské vysočině a navazují na Východní konec Šumavy. Jejich větší část a vrchol Viehberg (1111m) leží sice na rakouské straně, avšak k nám zasahuje pohoří jihozápadně od Nových Hradů. Nás zajímá skupina tří vrcholů v bezprostřední blízkosti Hojné Vody.

Je to Vysoká (1034m), ve starších turistických průvodcích a kronikách zvaná Chuchval, což je snad zkomolenina německého názvu Hochwald.

Západně od Hojné Vody zvedá se příkře Kraví hora (955m) s mohutnými sklaními útvary na vrcholu. Vzrostlý les zde brání v rozhledu, te je však umožněn z bývalé vojenské rozhledny. Vstup na vrchol této rozhledny však je fyzicky náročnější.

Skupinu doplňuje Písařka (926m), na starých mapách označena Schreiberberg. V nových publikacích je přejmenována na Kuní horu. Z vrcholu i úbočí jsou krásné dílčí výhledy k severu a západu.

Novohradské hory jsou geologicky tvořeny převážně rulami, středně až hrubě zrnitými žulami a granodiority. Vznikly vyklenutím dříve zarovnaného povrchu a jeho následným rozlámáním, ke kterému došlo ve třetihorách v souvislosti s alpinským vrásněním. Je to pohoří kerné. Podél zlomů byly některé kry zdviženy do výše, jiné méně. Nejvyšší zlomové svahy jsou na Vysoké a hlavně na Kraví hoře, kde spadají příkře až 300 metrů relativní výšky do novohradského podhůří. Po vyzdvižení ker zesílila erozní činnost, hlavně ve starších čtvrtohorách v době ledové. Na obnažených skalách docházelo k rychlému mrazovému zvětrávání a tím ke vzniku tak zvaných mrazových srubů a kamenných polí pod nimi. Nejlépe jsou tyto jevy zřejmé na jižním svahu Kraví hory, na níž je i zajímavý skalní útvar zvaný lidově Napoleon.

Závěr, který by stejně dobře mohl být i předmluvou

Když jsme prvně přišli na Hojnou Vodu, na první pohled nás okouzlila. Vystoupili jsme na balvany kamenného pole, obešli úbočí Kraví hory až nad Dobrou Vodu, vystoupili na její vrchol a podivili se Napoleonovi. A tehdy jsme také poprvé spatřili nádherný pohled z terasy našeho dnešního penzionu. Vpravo se tyčil mohutný zalesněný masiv Vysoké, spadající prudce do hlubokého údolí Stropničky, uzavřeného táhlým hřbetem Mandelsternu. Vlevo se rozprostírala mírně se stupňující rovina. Jako na dlani zářily v dálce Nové Hrady a nad nimi ve světelných pruzích Suchdol na Lužnicí a Rapšach. A ještě dál v modrém oparu náznaky dalších a dalších vesnic. Stáli jsme na nejhezčím místě Hojné Vody.

Hojná Voda měla vždy své obdivovatele a milovníky. Někteří se zajímali nejen o krásy přírody tohoto kouzelného místa, ale i o jeho historii. Jedním z nich byl Josef Mareš. Na Hojnou Vodu přišel dříve a sebral bohatý materiál z obecních kronik a matrik Hojné Vody a Horní Stropnice v době, kdy byly tyto ještě přístupné na národních výborech před jejich soustředěním v třeboňském archivu. Hodně o Hojné Vodě věděl Bohumil Šindelář, který zemřel na jaře 1967. Svůj zájem soustředil hlavně na osobu Zikmunda Wintra a jeho vztahy k Hojné Vodě.

 

Místní zajímavosti


Studánka "U sv. Anny" je u silnice pod penzionem Pod kaštany za kapličkou.

Česká škola byla v letech 1925 - 1938 umístěna v domku číslo 53 vedle penzionu Pod kaštany > Věž nejstarší zmínka o "stražišti" je z roku 1359.

Kostel stával u silnice proti studánce na místě, kde je dnes domek č. 117.

Wintrův dům stával pod nynější zastávkou autobusu na druhé straně cesty.

Hřbitov pomník profesora Bláhy je u zadní zdi vpravo v hustém prostotu křovin pod velkým javorem hrob sovětského vojáka je vpravo od vchodu u pobořené zdi.

Válečný pomník je černý obelisk vedle rekreačního objektu OSP.

"Napoleon" od hotelu po červené značce ke kapličce za vsí. Zde značka odbočuje po lesní cestě a hned na začátku lesa pěšinkou vpravo strmým stoupáním. Skalní útvar "Napoleon" je asi 200 m před vrcholem vlevo u cesty. Po zelené značce kolem hřbitova až k vysokému lesu, kde je orientační tabule. Zde odbočuje trojúhelníková zelená značka vlevo. Na hřebenu Kraví hory odbočit vlevo po červené značce a přes vrchol k Napoleonovi". Krásné dílčí výhledy k severu a západu.